České národní obrození České národní obrození představuje jedno z nejvýznamnějších období českých dějin, během něhož se postupně formoval moderní český národ, obnovoval český jazyk a vytvářely základy novodobé české kultury, vědy i politiky. Tento proces probíhal přibližně od poslední třetiny 18. století do druhé poloviny 19. století, přičemž jeho politické završení bývá spojováno až se vznikem samostatného československého státu roku 1918. České národní obrození však nevzniklo izolovaně, ale bylo součástí širších evropských změn, které souvisely s osvícenstvím, Francouzskou revolucí, vznikajícím nacionalismem i romantickým zájmem o historii a kulturní tradice jednotlivých národů. Hlavním cílem českých obrozenců bylo povznést český jazyk na úroveň jazyka vzdělanců, obnovit jeho prestiž a zároveň probudit mezi obyvateli českých zemí vědomí národní sounáležitosti. Národní obrození navíc probíhalo souběžně s přeměnou stavovské společnosti v modernější občanskou společnost.
Abychom porozuměli příčinám českého národního obrození, je třeba vrátit se hlouběji do minulosti. Ve středověku a na počátku novověku byly v českých zemích běžně používány čeština i němčina a neexistovala ještě představa moderního národního státu založeného na jednom národě a jazyce. České země byly tradičně mnohonárodnostním prostorem. Roku 1615 přijal český sněm tzv. jazykový zákon, podle něhož měl každý nový osídlenec zemí Koruny české zajistit svým dětem výuku českého jazyka. Šlo však především o stavovsky chápaný zájem o fungování země a zákon nikdy plně nevstoupil v platnost. Přesto lze v těchto opatřeních spatřovat zárodky novodobého národního vědomí.
Významný zlom nastal po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620. Do českých zemí začala přicházet cizí šlechta, která používala převážně němčinu. Roku 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které zrovnoprávnilo němčinu s češtinou. Ve skutečnosti však začala němčina stále výrazněji dominovat. Postupně se prosazovala ve státní správě, armádě, vědě i mezi vyššími společenskými vrstvami. Na univerzitách byla hlavním jazykem latina, zatímco němčina se stávala jazykem vzdělanosti a úředního styku. Čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí i elitní kultury. Přesto zcela nezanikla. Udržovala si vysokou úroveň například v jezuitských tiscích, využívala se při výuce na gymnáziích a objevovala se v náboženských knihách, lidové četbě či kramářských písních. České prostředí však zároveň stále silněji podléhalo germanizaci – němčina byla používána při jednání s vrchností i při úředních úkonech a docházelo dokonce k poněmčování názvů českých obcí. Na obranu českého jazyka se již v 17. století postavil jezuita Bohuslav Balbín, který v letech 1672–1673 napsal dílo Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Balbín upozorňoval na úpadek češtiny a vyzdvihoval její význam jako kulturního dědictví českého národa. Po něm se postupně objevovali další autoři duchovní i světské literatury, kteří usilovali o zachování českého jazyka.
Další významné změny přinesla druhá polovina 18. století, kdy habsburská monarchie procházela modernizačními reformami. Rakouská panovnice Marie Terezie po sérii válek zahájila reformy zaměřené na efektivnější fungování státu. Evropou se tehdy šířily myšlenky osvícenství, které zdůrazňovaly rozum, vzdělání a společenský pokrok. Roku 1773 byl papežem zrušen jezuitský řád, což však vedlo k dočasnému poklesu úrovně školství v českých zemích. Počet gymnázií výrazně klesl a v českých zemích zůstala pouze jediná univerzita – pražská univerzita, kde byla od roku 1784 jako vyučovací jazyk zavedena němčina místo dosavadní latiny. Významným krokem bylo zavedení povinné školní docházky roku 1774, díky níž vznikaly v obcích základní triviální školy, kde se děti učily číst, psát a počítat.
Syn Marie Terezie, císař Josef II., pokračoval v reformách a roku 1781 vydal dva zásadní dokumenty – Toleranční patent, který umožnil existenci dalších náboženských vyznání, a patent o zrušení nevolnictví, jenž odstranil přímou závislost poddaných na vrchnosti. Obyvatelé monarchie se mohli volněji stěhovat, vzdělávat a podnikat, což mělo obrovský význam pro rozvoj společnosti. Josef II. také rušil kláštery, které nepůsobily ve školství či zdravotnictví. Tento krok však zároveň vedl ke zničení značného množství českých i cizojazyčných knih uchovávaných v klášterních knihovnách. Josefínské reformy omezily i některé náboženské tradice, například poutě či mariánské slavnosti, které byly předtím důležitým prostorem českého kulturního života. Mezi nejvýznamnější opatření patřilo zavedení němčiny jako úředního a vyučovacího jazyka, což dále posílilo germanizační tlak. Právě tato skutečnost se však stala impulsem pro české vlastence, kteří si uvědomovali, že bez aktivní obrany češtiny může český národ postupně zaniknout. Od druhé poloviny 18. století začal v Evropě proces přeměny etnických skupin v moderní národy. Nejprve se tento vývoj projevil v německých zemích, kde vznikaly myšlenky sjednocení Německa. Podobně si začali svou národní identitu uvědomovat také Češi. V čele národního hnutí stáli vzdělanci – historici, jazykovědci, učitelé, kněží, spisovatelé a vědci –, kterým se později začalo říkat národní buditelé. Inspiraci hledali zejména v české historii, ale také v kultuře jiných slovanských národů, především v Rusku. Postupně vznikala slavistika, věda zabývající se slovanskými národy a jejich kulturou. První období českého národního obrození bývá označováno jako obranná neboli konsolidační fáze, která probíhala přibližně v letech 1775–1805. Šlo především o dobu vědeckého zájmu o český jazyk a kulturu. Obrozenci se v této etapě snažili dokázat, že čeština není pouze jazykem venkovského lidu, ale jazykem schopným vyjadřovat i odborné a kulturní myšlenky. Jednalo se o období hledání národní identity a odporu proti josefínským centralizačním snahám. Nejvýznamnější osobností této fáze byl Josef Dobrovský, jazykovědec, historik a filolog, který bývá často označován za „otce slavistiky“. Přestože sám psal převážně německy a nevěřil, že by se čeština mohla znovu stát plnohodnotným jazykem vzdělanců, jeho práce položily základy moderního studia českého jazyka. Zabýval se českou gramatikou, historií jazyka a literatury a významně přispěl ke kodifikaci češtiny.
Vedle Dobrovského působili v tomto období také historikové Gelasius Dobner a František Martin Pelcl, kteří se snažili vědecky zpracovat české dějiny. Významnou roli sehrál také vydavatel Václav Matěj Kramerius, jenž začal vydávat české noviny v pražské České expedici. Jeho novinářská činnost měla mimořádný význam, protože český jazyk přibližovala širokým vrstvám obyvatelstva. V této době vznikaly rovněž základy českého divadla. Významnými osobnostmi byli Václav Thám, Karel Ignác Thám a Prokop Šedivý, kteří se snažili prosazovat český jazyk na divadelních scénách. Rozvíjela se i česká poezie zásluhou autorů, jako byli Antonín Jaroslav Puchmajer, Šebastián Hněvkovský nebo bratři Vojtěch a Jan Nejedlí. Obrozenci této generace hledali inspiraci především v osvícenství a klasicismu, přičemž jejich hlavním cílem byla obrana českého jazyka a kulturní tradice.
Na obrannou fázi navázalo období označované jako ofenzivní fáze národního obrození, které probíhalo přibližně mezi lety 1805–1830. Zatímco v předchozí etapě šlo především o obranu češtiny, nyní se obrozenci snažili český jazyk aktivně rozvíjet a šířit mezi obyvatelstvem. Toto období bývá spojováno především se jménem Josefa Jungmanna, jenž se stal hlavní osobností druhé generace obrozenců. Jungmann usiloval o vytvoření moderního spisovného jazyka schopného konkurovat němčině. Jeho nejvýznamnějším dílem se stal rozsáhlý Slovník česko-německý, v němž zachytil bohatství české slovní zásoby a rozšířil ji o nová slova, často inspirovaná jinými slovanskými jazyky nebo starší češtinou. Jungmann byl přesvědčen, že bez rozvinutého jazyka nemůže existovat moderní národ, a proto se věnoval také překladům významných zahraničních literárních děl, kterými dokazoval schopnost češtiny vyjadřovat složité myšlenky.
S Jungmannem je spojena tzv. Jungmannova škola, do níž patřili například Milota Zdirad Polák, Antonín Marek, Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl a Antonín Jungmann. Tito vzdělanci rozvíjeli českou odbornou terminologii v oblasti přírodních věd, lékařství, filozofie i techniky. Právě díky nim vznikla řada českých odborných výrazů používaných dodnes. Významnou úlohu sehráli také historici a literáti. Do popředí vystoupil František Palacký, historik a později i politik, který se snažil dokázat historickou svébytnost českého národa. Ve svém monumentálním díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě vyzdvihoval slavné okamžiky českých dějin, především husitství, které považoval za významný projev české státnosti a svobody. Vedle něj působili Pavel Josef Šafařík, Jan Kollár a František Ladislav Čelakovský, kteří podporovali myšlenku slovanské vzájemnosti. Čeští obrozenci tehdy často hledali inspiraci u jiných slovanských národů, především v Rusku, které bylo vnímáno jako mocný slovanský stát schopný chránit slovanské zájmy.
Do tohoto období spadá také zvýšený zájem o českou minulost. Velkou pozornost veřejnosti vzbudily Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský, údajně starobylé literární památky dokazující dávnou kulturní vyspělost českého národa. Ačkoli byly později odhaleny jako padělky, ve své době výrazně posílily národní sebevědomí a víru ve slavnou minulost českého národa.
Velký význam během národního obrození získalo také divadlo, které se stalo důležitým prostředkem šíření českého jazyka a národního vědomí mezi obyvateli. Čeští vlastenci si uvědomovali, že divadlo dokáže oslovit i méně vzdělané vrstvy společnosti. Významnou roli sehrálo Nosticovo divadlo, dnešní Stavovské divadlo, kde působil především Josef Kajetán Tyl jako dramatik, dramaturg a organizátor českých představení. Tyl usiloval o rozvoj českého divadla nejen svou organizační činností, ale také vlastní tvorbou. Je znám především jako autor textu písně Kde domov můj, která se později stala českou státní hymnou.
Vedle Stavovského divadla vznikla roku 1786 také známá Bouda, dřevěné divadlo určené českým představením. Přestože fungovalo pouze krátce a po třech letech zkrachovalo, mělo symbolický význam jako prostor pro českou dramatickou tvorbu. Národní snahy v oblasti divadla byly později završeny vznikem Sboru pro zřízení českého národního divadla roku 1850, který připravil podmínky pro vznik Národního divadla jako významného symbolu českého národního života.
Významným prostředkem šíření českého jazyka byly také noviny, knihy a vzdělávací činnost. Obrozenci kladli velký důraz na zvyšování vzdělanosti obyvatelstva, a to nejen ve městech, ale především na venkově. Kromě škol hráli důležitou úlohu učitelé, kněží a místní vzdělanci, kteří půjčovali české knihy, organizovali kulturní akce a šířili české časopisy a literaturu. Tito méně známí buditelé bývají označováni jako „zapadlí vlastenci“. Působili často v malých obcích a jejich práce byla pro úspěch národního obrození zásadní. Zakládali knihovny, pěvecké spolky, čtenářské spolky a ochotnická divadla a podporovali používání češtiny mezi obyvateli. Význam jejich působení zachytil například Karel Václav Rais v románu Zapadlí vlastenci nebo Alois Jirásek v románu F. L. Věk, který zobrazuje život obrozence Františka Vladislava Heka.